Reklama
 
Blog | Lucie Veselá

Rozstřelená a pevná zároveň, na úřadu nezaměstnaných

Spokojená ač bez zaměstnání, ale práce je kam se podívám. Úřad práce by se měl přejmenovat na úřad pro  nezaměstnané. Takhle je to matoucí.

Jsem skvělá, pevná ač rozstřelená. Krásná ač naštvaná. A hlavně pořád šťastná.

 

Taky Vám řekli v  práci, že moc děkují, ale že zítra už nemáte chodit ? Aniž  jste dostali šanci dokázat co ve Vás je, zkušební doba se chýlí ke konci, a tak ….nashledanou.

Signál, že něco děláte špatně, otázky „proč já, proč ne někdo jiný“.  Firma  je tak dobře zorganizovaná,  kolegové milí a ….nikdo si nevšiml, že to tu dneska balím. Každý zabraný do své práce. Sedím tam a nevím co si o tom myslet. Kéž je tohle  jenom zlý sen. Konec srpna, léto bez dovolené. Štípu se do tváře a balím si hrnek.  Jak to dělají ostatní, že práci mají, to nevím. Cítím trochu paniku a podepisuju ve spěchu všechny dokumenty na rozloučenou. Přesně jak se to nemá. Počkat a vychladnout, až druhý den podepsat.  Tady o nic nešlo naštěstí.

Personální práce v rukách  manažerů, kteří asi nikdy nic podobného nezažili. Pracují s vědomím dynamiky současného světa obchodu.  Lepší asi pracovat ve výzkumu si myslím.    Obchod je tvrdý a nekompromisní. Jenže nejsem výzkumník. Co třeba mluvčí. Mluvit umím,  umím dobře anglicky,  jsem dost pevná. Jsem. Jsem. Pevná. Tohle mě nerozhodí a nedovolím, aby mne to zasáhlo a dělalo mi to neplechu na duši do dalších dní. Sakra. Mám jenom další  firmu na uvedení skvělé stáže do životopisu. Chtěla jsem si před hledáním místa udělat průzkum jak to vlastně kde chodí a jaká práce je pro mne ta pravá.    

Reklama

Jenom si tak říkám, copak opravdu není v celé firmě člověka, který by upozornil na to, že se tu zachází s lidmi jako s  roboty ?  Není. Všichni se bojí.  Raději rychle vysouvám z paměti skvělé lidi, které jsem potkala a jsou jiní.

Předpokládám, že součástí manažerské práce je třeba takový kontrolní  rozhovor s novým zaměstnancem, v průběhu prvních dvou měsíců třeba každé pondělí na 10 minut. Zajímat se. O to s čím se potýká, co dělá, co vlastně na něj  všechno naložili a společně posoudit, jestli je vůbec v lidských silách  stihnout to naplno.  Takový malý zájem „jak se vede“.

Pokud tohle manažer sám nedělá, jak asi se k němu dostat. Říct si o to. Ono čím poctivěji makáte a snažíte se, čím víc na sebe necháváte naložit, tím máte větší pravděpodobnost, že se buďto zhroutíte nebo se s Vámi  firma rozloučí. Nečekat a umět si říct co je potřeba.Včas to rozpoznat, že tady něco nehraje. Nebát se upozornit na sebe včas.

Závod s klávesnicí a  myší  je sice zajímavá disciplina,  studený obklad na noc na zápěstí není nic co by  Vás rozhodilo, důležité je každé  ráno zažít ten skvělý pocit a  radost, že máte skvělou práci. Nový den  běhání  od jednoho projektu ke druhému a pocit hrdosti „jo,  dobře  zvládám“. A pak Vás zavolají a řeknou „bude lepší, když se rozloučíme. Neurčité obecné řeči, bez možnosti vysvětlit si o co tu jde. Prostě už jsme se rozhodli.“  Jak  stupidní.  

Tak tohle je schéma, které když se opakuje víckrát za sebou, pěkně Vás to rozstřelí. Z Vaší osobní schránky jenom taková malá scvrklá kulička.  Jenže ne. Jsem pevná.

Pevná ve svém hledání dalších příležitostí.  Nic mne nezastaví.  Mojí hodnotu nesníží obchodní firma.

Pěkně to rozdýchávám a konečně si udělám pořádek ve svých prioritách.

Tahle práce se mi líbila, ale bude jiná.  Vím kdo jsem a ponaučení z toho plyne, makej o zkušební době stejně, jako kdybys tam byla už třetí rok a měla před sebou dalších dvacet let.

Sebejistota. A jestli není ve firmě prostor k tomu ozvat se, pak je to blbá firma.

Všimla jsem si, že nejlépe hodnocení jsou vždycky ti kolegové, kteří se rozvolněně pohybují mezi stoly, prohodí pár slov o tom na čem důležitém teď pracují,  formálně  upravení a hlavně navonění, s širokým upřímným úsměvem od ucha k uchu.  Tohle tedy mladé a krásné ženě bych vůbec  nedoporučila, protože ostatní ženské by okamžitě zastříhaly ušima a cítily se v ohrožení, to by byl odsun ještě rychlejší. Krásné ženy to mají moc těžké. Pokud tedy svou krásu neprodávají. 

Co taková mladá dáma může asi udělat proto, aby to všechno tak nějak plynulo hladce.

Myslím, že ulapit  nadřízeného  na pracovně revizní rozhovor, pokud  tomu sám  není přístupný,  je fikce. Termíny,  porady, revizní maily na centrálu do 24 hod nebo okamžitě ještě dnes. Není čas na práci s lidmi. Přitom nadřízený je má řídit. To je jeho nejdůležitější práce přece. Ach jo. Kam to takhle povede dál. No nic, jsou tu jiní, všichni jsme nahraditelní.

 Takže je to vlastně všechno v pořádku. Prostě jen tohle není to správné místo pro mě a jejich chyba, že o mě přišli.  Příliš mnoho mravenců na jednom mraveništi.

Být moc pracovitý je stejně nebezpečné jako málo.  Nebo to bylo akorát a jenom  mě sprostě  využili a je dobře, že jsem fuč.  Život není až takový, to jen lidi co milují peníze a moc nadevše  ho dělají takovým ….divným místem. Za peníze si čest nekoupíš a bez peněz je čest k úsměvu. Tohle platilo už ve starověku, psal o tom Sokrates i Confucius. Není divu že to platí i dnes ……„ I hit the beach“.

Možná jsem si vysnila cestu, která není pro mne. Co já vím. Můžu odjet z města a courat se podzimní krajinou a přemýšlet o tom kde je vlastně moje místo a proč jsem o tuhle práci tak moc stála. Umím toho víc než klikat myší. Jaký je vlastně můj dlouhodobý sen? Čemu se opravdu chci věnovat  s perspektivou do budoucna ? Tak se mi to tímhle odchodem trochu urychlilo.

Jsem s mužem, kterého miluju. S mužem, se kterým se můžeme vzájemně dívat dlouho do očí, nesoutěžíme o nejlepší nápady. Máme podobné sny a nelže mi.  Je něžný a pozorný.  Jsem vlastně šťastná už teď, ačkoliv jsem to odsouvala, že teď ještě musím vydělávat peníze. Budu. Ale jinak.

 Kde na svůj sen vezmeme ? Třeba to nebude stát tolik peněz. Hned zítra vstanu a začnu si to linkovat, malovat, snít svůj krásný sen. Obklopím se bylinkovým čajem, zůstanu déle v pelíšku.  Na strach z počítání je ještě brzo. Jsem šťastná.  

 A co Vy ? Potěší mne, když se podělíte o typy jak jste přežili zkušební dobu.