Reklama
 
Blog | Lucie Veselá

Volíme pravidla

Pravidla chování českého.  Mlčeti kde nutno  mluviti, slyšeti kde zlato šustí.

Mám svou hrdost.

Nikdy není pozdě na to být šťastný ve své zemi.

 

 

 

Když bude nejhůř, najdu si  nějaký starý sroubek nad řekou, a tam budu  chodit na dlouhé procházky kolem řeky a večer se dívat na hvězdy a pak spát klidným spánkem.  Vypnu rádio, žádná televize.    Vlak určitě  jezdit bude i po volbách  a  do centra dění se nijak horečně netlačím.  Zasadím semínka, vypěstuju slaměnky a když se zadaří, budu je prodávat  na trhu.

Možná tak za 50 let si moje děti povzdychnou. Tenkrát se to ještě mohlo bývalo zvrátit ……kdyby…  !? 

Kdyby nás někdo podpořil.  Kdyby si bývali všimli i ostatní, že tady jde do tuhého a nepodlehli únavě z mediální masáže.  Tvrdošíjná hrdost, že já přece nebudu říkat „Ano“ tam kde „ani ani“. Raději se distancovat.  

Reklama

  Hana a Hana možná až s hysterickou naléhavostí mi rozesílají  „Miluju Karla“. „Ne, mně se zdálo celou noc o Milošovi“.  Odpověděla jsem jim : „holky, neblázněte, nechci na své zdi mít ani jednoho!“. Ale potom nás něco napadlo. Rozdělíme si teritoria. Beru si na starost MHD trasu „A“.  Ty si Hano vezmi „B“ a druhá hana „Céčko.“  Stačí jedna otázečka k cestujícím : „chcete, aby tahle trasa končila v Bruselu nebo v Moskvě ?“  Většina cestujících zklopila zrak a stáhla se ještě více  do sebe. Jen jeden postarší pán odvětil : „já chci, aby končila v Dejvicích.“   

„Milý pane, to se nedá zastavit. Pokrok a technologie, vždyť chápete…. „Podívejte to máte tak. Dříve Vám trvalo dostat se na Šumavu třeba celý den. Dneska jste tam za 2 hod.  Uzavřeme  nějaké písemné ujednání či prohlášení. že nechceme zrychlit tempo a že chceme prostě jenom klid na práci, na děti, zajít  k sousedům? „

         A pán odpověděl : „Myslel jsem, že umím česky…že znám česká pravidla, ale poslední tak rok dva, začali lidé mluvit nějakou jinou řečí, sotva rozumím….. “„ To je samé :  „mějte focus na „tady a teď“, nebo „dej mi zpětnou vazbu“ , někdy dokonce 360 stupňů…“ .  Umíte mi to vysvětlit, co to znamená ?“

            „No“, řekla jsem, „to je těžké k vysvětlení.  Ale to máte jedno. Důležité je jestli chcete do Moskvy nebo do Bruselu“. „Nechci nikam!“ „A nikam nepůjdu“. „Chci do Dejvic.“ Zamračil se tentokrát pán a byla tečka.

Přemýšlím kde jsem udělala chybu. Možná čím více člověk agituje, tím více si ostatní řeknou „ono to půjde i bez nás“. Příliš velký tlak způsobuje opačnou reakci. Dostaví  se únava a touha po klidu.       

Spěchám  spěcháš spěcháme. Potom si dopřejeme opravdu velký klid. Od extrému k druhému extrému. Chceme  se bavit o příjemných tématech. Do kaváren chodíme  jen vypít si tu svojí kávu.  Volit chodíme  když je koho.  Když nemáme  žolíka, čekáme. Prostě hra má svá pravidla.  Nelíbí se Ti ? Nemusíš ji hrát.  Lze žít i  jinde…… slyším  kolem sebe.  

Převládá doměnka „já jeden sám, co já zmůžu ….“  Tak se tomu co se Ti nelíbí vyhni. Ber jenom to hezké co Ti život nabízí. Kde se setkáš s netolerancí,  prosazováním  mocenských zájmů, řešením sporů žalobami, falšováním  důkazů, jdi od toho.  Nemusíš vždycky dostat to po čem toužíš.  Svět nezměníš, ani ta pravidla.  Ironie a slova jako symboly, ale bez svého obsahu.  To není cílené. Je to prostě povrchností, protože vše musí být rychle. Efektivita se měří na křivce času a výkonu.  Slyšíme to každý den kolem sebe.  Nechceme se do toho namočit, ale ono se to plíživě šíří až  do našich domovů.  Stává se z toho standard. Proč se rozčilovat, když je to na denním pořádku.

Navrhuji jít k volbám a vzít to jako začátek svůj. Každý budeme důslednější v  těch svých správných pravidlech, bez ohledu na zákony džungle, ale jako lidé patřící do této země, do této  doby.  Není svobodná, ale jistý druh svobody může přetrvávat v nás. Nemusíme dělat to co se nám vnitřně příčí.  Čemu vlastně tak  pílně svou každodenní činností  přispíváme? Jak měříme úspěch?  Co se děje doma a co si  ponesou naše děti od nás do života.

  Nikdy není pozdě dělat to jinak. Říct  sám sobě takhle dál už  „Ne“ a vědět zároveň jak to dělat jinak.    Tak mě napadá, jestli to není jako s tím krtkem na zahradě. Tvrdošíjně mi tam dělá ty své hromádky a já je tvrdošíjně rovnám zpátky, místo abych použila něco co ho vypudí. Prý stačí chomáč vlasů. Chci ho vůbec vypudit? Vždyť on mi zas tak moc nevadí. Proč potom ale křičím  „ukááááž, co to je, co to je“.

Ono se s tím dá vlastně docela účinně hnojit. A kde se hnojí, tam je úrodná půda. Záleží  ovšem  co vlastně chceme  pěstovat. Slaměnkám svědčí i písčitá a kamenitá půda. Když nepůjdou slaměnky, třeba v  budoucnu vsadíme brambory. Tak je to  s tím focusem. Víc asi nic moc při téhle péči o půdu nedosáhnu.

              Možná Vám někdo řekne, že na tyhle hlouposti prostě nemá čas, že musí vydělávat peníze. Jenže oni to hlouposti nejsou. Je to důležité.

Napadá mne, že nelze pokládat si otázku která volba ve 2. kole bude ta šťastnější. Vše má svůj rub a líc, ale přece jenom – něco mezi tím existuje. A to je naše parketa. Mohli bychom se přestat usvědčovat v chybách minulých a jít prostě tím tak trochu svým směrem. Nebuďme tolik  skeptičtí a zvažme který z kandidátů je více nakloněn svobodě v nás.