Kapsy mám, abych je měl prázdné. Zpíval Michal Tučný.
Nedostatek sebevědomí a přijímání zla s andělskou trpělivostí může být tou nejvyšší mírou egoismu. Mluvme, diskutujme, oponujme ! Je to vážné. „Já jsem já“ a pokud v něco věřím, nebojím se o tom šířit. I když jsem v menšině. Musím se to ještě hodně učit, aby mi ostatní rozuměli. Abych si neudělala uzel na hlasivkách. Ať se všichni třeba „na hlavu postaví“. Je to zdravé. Všímejte si jak často se malé děti na hřišti procvičují hlavou dolů. Chybí hrazda pro dospělé. Prostě se občas zavěsit hlavou dolů a bude klid.
Všechno se zrychlilo a může se stát, že jsme tak zrychlení, že si začínáme zezadu škobrtat o paty. Mluvíme ve zkratkách a jen za běhu od někud někam. Tolik svobody, až si není rozumět. Není čas a není jak to všechno skloubit. Týmový hráč, v prostředí malého českého šovinismu a závisti, korupce, zákeřnost, to je docela něco jiného než týmový hráč v prostředí nadnárodního koncernu, multikulturního prostředí a vykřičníkem jak si získat perspektivu zákazníka. Leckdy se vysmíváme tomu co nám přináší západ. Pracovat v týmu ve firmě s majitelem z východu, to může být výzva! Ranní káva nebo firemní interní pravidla nebo snad měsíčník, kde se dozvíte jak si firma stojí, to není samozřejmost. Vaší kompetencí může být jen pracovat a říkat „ano šéfe“. Dveře manažerů mohou být polstrované a oběd si možná sníte z misky u pracovního stolu. Odměna za práci – očekává se vděk, že není v naturáliích a že vůbec nějaká je.
Špatná nálada z toho kde to žijeme se s venkovní teplotou a volebním termínem šplhá nízko pod nulu. Urážky politiků v tisku, averze, obviňování, finanční i osobní krize, útlum, skloňováno v práci, ve vztazích, přijímáme tenhle slovník. Je to prostě všude.
Zkouším se ptát kolem sebe: „co Tě v práci baví nebo štve“. Slyším co štve. Že jdou zisky dolů, že lidi neutrácí jako dříve. Představte si, dokonce i v trafice !!! Říkal dodavatel před zákazníky prodavačce: „když to takhle půjde dál, budu muset začít krást !!!
Když se nezařadíš, stačí jeden dva vlivnější jedinci a dostanou Tě z kola ven. V duchu si tak promítám kolik je v téhle republice kruhů a koleček, kde někdo někoho neférově vyšplouchnul. Denně čteme, že za to můžou politici , ale promiňte !!! Nebýt nás všech v tom kruhu, tak se to přece nestane !! Přece my jsme ten kruh, bez kterého nebude čím točit !!! Jak je možné, že si tohle nejsme ochotni připustit ? Jak je možné, že příčina se mění za následek, že už není jasné kde je začátek a nikdo nechce hledět kde se rýsuje dost reálně „konec“ !
Chodím do tanečních. Tančíme v páru. Muž vede, zatímco partnerka drží rytmus a krok. Kroky obou zapadají do sebe – znáte to …. V druhé lekci při složitějších otočkách aby to vyšlo zase zpět do diagonály, udržuje muž kontakt s partnerkou tím, že se přizpůsobí jejímu balancování, přitáhne, odtáhne, ona zas délce jeho kroků. Během lekcí se partnerky střídají, ale domů odchází každý buďto sám tak jak přišel, nebo s tou, se kterou se na tanec přihlásil. Některé tance jsou individi – tzv. footstep. To je teprve krása pro pokročilé ! Volnost, která má svá pravidla. Své limity. Má svůj řád, který všichni v kruhu chápou. Kdo nestíhá, šlape si na paty. Není to jako v reálném životě?
Svobodu přeci nelze zúžit na chování bez hranic a bez limitů. Přičemž matematicky „infinity“ (symbol: ∞) se odvolává kamsi k nekonečnu „bez limitu“…že bychom byli tak dobří v matice a nechápali, že je to jen symbol ?
Realita je jiná. Poměřujeme velikost čísel a zapomínáme poměřovat výhody a nevýhody, které vyčíslit lze obtížně! Nelze měřit velikost přátelství, důvěry, práva, štěstí, libost či nelibost citového prožitku ! Nelze změřit velikost nezištné pomoci ani zrady, důsledky vyčíslit ano, tak měřme !!
Nejsme bezmocní zoufalci, kteří nemají co nabídnout a musí se podřídit nebo trpně čekat až co přijde !! Už jsme se poučili a přesto písničky Karla Kryla jsou zase mrazivě aktuální. Michal Tučný by byl rád, kdyby slyšel své „Buenos dias já taky jdu“. Ale v Mexiku nemají tak dobré pivo ani naši kulturu, na kterou máme proč být pyšní !! Od složitého se lze vrátit k jednoduchému. Dělejme každý za sebe to z čeho lze mít dlouhodobě radost a co neškodí ostatním. Nemusí to být nic velkého. Každý den ráno i večer si uvědomit co se povedlo a pochválit se za to.
Poznáme jaké jednání nabourává kvalitu a štěstí našeho vlastního života, tak se nebojme s tím nejít v proudu jako ovce. Kdo k tomu mlčí, spoluvytváří kruh. Logicky čeho se pak lze v takovém kruhu dočkat jiného, než posilování tvrdých loktů. I kdybychom v tom zůstali ze strachu o práci, ze strachu o to jak a z čeho žít, je to krátkozraké. Je to likvidační. Láska, přátelství, schopnost přijímat a dávat důvěru tam kde cítíme, že je to třeba, nekonečné mohou být.
Máme tendenci všímat si více těch, kdo se neživí poctivě. Nehledět na souvislosti. Je to takové české letadlo. Z věčného poukazování na špinavosti v téhle zemi se stává pro ostatní argument, že to tak dělají všichni. „Jen klid“. Nedělají. Zkuste se lépe porozhlédnout kolem sebe. Chamtivost a lenost má krátké nohy. „Hrnečku vař“ …kdo to vlastně pak v té pohádce řekl dost?
Mít možnost vážit si sám sebe uprostřed tak velké kritiky téhle doby, jíž jsme nedílně součástí, je těžké. Chci zkusit méně se zaobírat kritikou věcí kolem nás a udělat si pořádek v tom vlastním dvorečku. Buďme opatrní v tom kdy mlčet (i doma), může to přerůst v něco nečekaně hustšího, životu vážně nebezpečného. Pokud se neodvážíme třeba i z důvodu nadhledu, tolerance nebo vděku, říci včas dost. Nespoléhejte, že to za Vás řekne někdo jiný. Může se stát, že už nebude kdo. ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ …a zítra je pátek a bude sobota. A pak to sečtou a podtrhnou. Za nás ?